Červen 2008

Už zase píská...

27. června 2008 v 15:17 | Sl. |  Modrý maják
Pokaždé mi zásadně zrychlí tep, možná leknutím, možná tím, že tuším proč píská. Někdy mě probudí z krásných snů, jindy mě odtrhne od vroucí polévky. Jeho chvíle přichází nečekaně… Vlastně jsou dva. Jeden starší a větší a jeden takový prcek, o trochu mladší, než ten starší. Jejich pronikavé "písk" mi nedovolí zůstat ležet. Má drahá je nemá moc v lásce. Prý před ní dostávají často přednost. No nepopírám. Jsou situace, kdy by mohli mlčet... Nevybírají si chvíli, kdy si písknou, stejně jako si tu svou chvíli nevybírají lidé, za kterými díky nim jezdím. Jsou to moje pagery. Slouží k tomu, aby mě a mé kolegy svolaly, když je nás někde potřeba. Když se mě lidi ptají, proč to vlastně dělám, ty služby a občas nepěkné výjezdy, ani neumím odpovědět. Člověčí neštěstí je pro nelidu štěstí a pro nás práce. Někdy to tak nevypadá, ale je nám uvnitř líto, když už není pomoci. Naopak nás neskutečně těší, když se "to" povede. Tak ať si klidně pískají, mě tím neruší…

Pár metrů překážek

17. června 2008 v 15:24 | Slávek |  Bodlí záležitost...
Už od malička jsem obdivoval osoby, které dokázaly překonávat nejrůznější překážky. Nejsem příliš velkého vzrůstu, takže přeskočení potoka zpravidla končilo asi dvacet centimetrů před jeho druhým břehem a pak několika maminkovskými domluvami otevřenou dlaní na mém pozadí… Vítězit nad výškou některých překážek jsem se naučil až coby hasič vyznávající tzv. Požární sport. Ani tam se mi nějak příliš nevedlo, ale zábradlí už celkem zvládám.
Nevím, jestli po mém vzoru, ale jednoho dne se nejmenovaný kamarád - říkejme mu třeba Ondřich - rozhodl jít v mých šlépějích. Hráli jsme tehdy někde. Bohužel místo hodné Ondřichova pomníku jsem již zapomněl. Před dojezdem mě Ondřich požádal, jestli bych mu někde nezastavil u bankomatu. V tom samozřejmě já nezpatřuji žádný problém a tak jsem u jednoho takového, s možností bezpečného parkování zastavil. Ondřich svižným tempem opustil sedadlo spolujezdce, doběhl k bankomatu, načerpal prostředky a neméně rychle se vracel zpátky. Občas jsem se podíval do zrcátka, abych třeba nezaspal policejní hlídku, když v něm mé oko náhle zpatřilo bleskurychlé mihnutí čehosi, co až příliš připomínalo Ondřichovu mikinu. Pak se ale dalších pět minut nic nedělo, já znervozněl a začal kroutit hlavou, kde se asi Ondřich zatoulal. A najednou bral za kliku auta s bolestným výrazem v obličeji, že prý přeskakoval zábradlí. Ano, to mihnutí ve zpětném zrcátku, to se mi nezdálo. Byla to skutečně jeho mikina. Měl jsem takové smýšené pocity. Ondřich - zábradlí a pak ta rozbitá ruka... Smýšené pocity odezněli až když jsem vylezl ven, že se musím jít na to zábradlí podívat. Následoval výbuch smíchu, pravda, trochu škodolibého. Víte, to zábradlí mělo tak maximálně 30 cm na výšku. Nevím jestli na něj šel Ondřich s nějakým vytříbeným stylem, následky však byly stejného rozměru - třiceticentimetrový šlic na ruce.
Vyléčení bylo expresní, ve srovnání s dobou, jakou si tento okamžik budu pamatovat...

Protože

16. června 2008 v 15:42 | Slávek |  Všeobecné
Jako zarytý milovník ohně, který jej někdy jiskrou rozdělává a pak ho jindy v převleku mě vlastním ničí tříštivým proudem vody, jsem se rozhodl založit si tento deníček.
Někdo má v přirozených schopnostech napsat své pocity do textů písní, ať už se ty texty týkají čehokoliv - ranní kávy, večerní koupele, či třeba vozů značky Tatra. Před takovými já smekám. Protože jsem však těmito schopnostmi obdařen v míře menší, než malé, dovolím si své texty psát v souvětích, bez rýmu a refrénu právě sem. Pokud by se snad našel někdo, kdo to zhudební, chci toho umělce vidět...
Tak tedy. "Příjemné čtení!"